Masopustními tradicemi jsou v příspěvku označovány jevy tradiční lidové kultury, spojené s tzv. masopustním obdobím. Křesťanský kalendář toto období vymezuje dobou, která počíná po svátku Tří králů (6. leden) a trvá do začátku předvelikonočního půstu (47 dní před Velikonoční nedělí). Zároveň je ovšem masopustní období součástí mnohem širšího časového úseku: přelomové doby kolem zimního slunovratu, spojené na většině evropského území s údobím vegetačního klidu. V minulosti, kdy potravinová základna obyvatelstva byla produkována jen málo intenzivní zemědělskou výrobou a založena na využívání zásob z roční sklizně, znamenalo pro člověka doznění vegetačního období a nutnost přežít z těchto zásob relativně dlouhý čas vegetačního klidu, provázeného poklesem teplot, zkrácenou délkou dne i deficitem slunečního svitu, z psychologického hlediska značnou zátěž. Zkušenost sice hovořila ve prospěch zákonitého znovuobrození přírody, až nastane ten správný čas, ale přesto zůstávala v životě lidí neodbytná nejistota, zda zásoby vydrží, zda nepřijde zhoubná nemoc, hlad, zda bude co na jaře zasít pro zabezpečení nové úrody, zda nastanou příznivé podmínky pro její růst. Pozůstatky ochrano – prosperitních, na magii založených obřadů lidských pokolení z časů, kdy nejistota z budoucnosti nedovolovala nic ponechat náhodě, zůstaly podtextem tradic, spojených s obdobím kolem zimního slunovratu, až do doby, kdy se jevy, zahrnované pod označení tradiční lidová kultura, dostaly do sféry obecně společenského zájmu a odborného studia, a to jako projevy s mnohavrstevnou strukturou prvků nejrůznějšího původu a významu, vzniklou v průběhu stále se aktualizující existence určitých jevů tradiční lidové kultury v dějinách lidstva. A tak se i v současnosti stáváme ve vhodný okamžik a na vhodném místě součástí jistého druhu rituálu, jehož podstatou je nejen setrvačnost tradice, ale zároveň i síla přirozených psychosociálních hodnot, pod jejichž vlivem se jedinec konkrétním způsobem ztotožňuje se společenstvím, k němuž patří nebo k němuž chce patřit, a s jeho teritoriem. Pro člověka jakožto společenskou bytost jsou takové příležitosti vítaným osvěžením stereotypu všední každodennosti. Otevírá se tudíž všem pozitivně vnímaným složkám takových společenských příležitostí, aniž přemýšlí, proč se děje právě to, co se děje. Podstatné je, že v povědomí zůstalo uchováno, co se má dělat a že je možné na tyto základní vědomosti aktuálně navazovat a rozvíjet je, ne je pouze pasivně využívat. Přímo ideální situaci k realizaci uvedeného typu chování nabízí obchůzka, jedna ze specifických forem průvodu, sociokulturního jevu s řadou specifických funkcí, mezi nimiž dominují různé typy komunikce. Obchůzkou rozumíme nejen prostorově usměrněný pohyb lidí uspořádaných podle určitého pořádku, který má určitý cíl a význam, její podstatou je hlavně kontakt a komunikace s určitým okruhem osob a předmětů. Cíle tradičních obyčejových obchůzek jsou v současnosti již zčásti zastřené, ale dosud vysledovatelné. Co se týče obchůzek masopustních, jelikož ani v dobách silné církevní autority nebyly normy chování v masopustním období natolik svazující, aby neumožnily jednání v souladu s tradicemi předkřesťanskými, mnohdy značně starobylými, zůstaly v obchůzkách tohoto období čitelné úkony, odrážející základní instinkt člověka: zajistit a uhájit svou existenci. V jádru jsou tudíž i současné projevy masopustních obyčejů, přese všechny průběžně vytvořené nánosy nejrůznějšího charakteru, ohlasem dávných obřadních úkonů k zajištění zdaru nového vegetačního období v přírodě i k zajištění plodnosti a zdraví lidí, úkonů, které kdysi provázely v různých formách celou zimní část roku, i když jsou vnímány již pouze jako zábavný zvyk a nikdo neočekává, že by zajistily bohatou úrodu a novou populaci. I pro současného člověka zůstává však obchůzka jakožto způsob realizace tradičního typu společenské komunikace důležitá k posílení přirozeného fungování sociální vztahů a zůstalo jí proto místo v osnově místních kulturně společenských akcí. Také ve východních Čechách, respektive v prostoru východního Polabí a k němu přilehlé části Železných hor, patří obchůzky, včetně masopustních, ve výše uvedeném slova smyslu i na počátku 21. století stále ke společenskému životu místního obyvatelstva. V důsledku změn v životním způsobu není již konání masopustních obchůzek striktně vymezeno na závěr masopustního období, kdysi závazný. Setkat se s nimi můžeme hlavně o únorových víkendech, dle termínu Velikonoc i koncem ledna nebo na počátku března.

Bylo řečeno, že masopustní období je součástí doby kolem zimního slunovratu, kdy lidé vkládali nemalé úsilí do snah ovlivnit, především prostřednictvím magických úkonů, zdar budoucího vegetačního období, svou hospodářskou prosperitu i svou vitalitu. Týdny před i po zimním slunovratu, příznačné chladem, převahou tmy a minimem slunečního svitu, byly takto cílenými praktikami přeplněny. Nevytlačil je ani vliv vánočního mystéria. K nejvýraznějším patřily obchůzky maskovaných postav nejrůznějšího typu. V obecném povědomí se ovšem masky a jejich obchůzky staly nejznámějším fenoménem právě konce masopustního období, patrně i proto, že převlékání do masek v masopustě bylo běžné u všech společenských vrstev, ale i proto, že spontánnost a nezařaditelnost akcí tohoto typu do oficiálních ideologických směrů zneklidňovala autokratické systémy natolik, že se uchylovaly k jejich zákazům a regulacím. Nic to však neubralo pestrosti a životaschopnosti obyčejů, vázaných na konec masopustního období, naopak se k nim lidé vraceli vždy znovu a znovu, kdykoliv se naskytly vhodné podmínky. Ti, kdož obyčeje od 19. století zaznamenávali jakožto projevy tradiční lidové, respektive v dobovém nazírání národní kultury, měli k dispozici značné množství jevů, hodných pozornosti. Postupně nashromážděné informace vypovídají o tendencích proměn a zároveň o vytrvalosti, s níž jádro projevů, spojených s masopustními obchůzkami, přetrvává prostřednictvím dalších a dalších generací nositelů. Zprávy z východních Čech, cíleně mapující masopustní obyčeje v tehdejší současnosti nebo retrospektivně ve 2. polovině 19. století, některé ale i dobu před polovinou 19. století, začaly být zaznamenávány a publikovány po roce 1890, a to v nejrůznějších formách, zmínkami v memoárech počínaje až po národopisné a vlastivědné práce různého rozsahu. Na Východočeské průmyslové, zemědělské, národopisné a umělecké výstavě, uskutečněné v Pardubicích v roce 1903, došlo dokonce v rámci programu Slavnosti, zvyky a obyčeje lidu z východních Čech, sestaveného Božou Dvořákem, k předvedení masopustních maškar pod názvem Masopust a dostihy cikánské. Tento výstup připravila obec Svítkov pod vedením Vincence Šády (tehdejšího starosty) a Dom. Těšíka. V témže roce věnoval učitel Josef Hanuš, působící v Semíně, národopisnému muzeu v Praze pro „oddělení zvykoslovné figuríny masopustních masek medvěda a slouhy“, zhotovené semínským občanem Václavem Linhartem. Maska medvěda z tohoto souboru náleží dodnes k unikátům národopisných sbírek Národního muzea jakožto jedna z nejstarších dochovaných masek tohoto typu v českých zemích. V roce 1906 pak Hanuš inicioval fotografování semínských maškar, aby„zachován byl obrazně zvyk udržující se posud v … osadě“. Díky tomu máme dnes k dispozici jedno ze zatím nejstarších známých autentických vyobrazení maškary z území východního Polabí; druhým takovým je fotografie maškary v Kladrubech nad Labem, též někdy z počátku 20. století. Ve 2. polovině 20. století najdeme zmínky o masopustních obyčejích ve východních Čechách i v regionálních vlastivědně historických publikacích a také odborná literatura je v tomto období obohacena o významné materiály, vycházející z terénního výzkumu dané problematiky v oblasti, ale i ze starších pramenů. Obecným rysem většiny všech těchto zpráv je konstatování určitého stavu a popis konkrétního jevu ve vztahu k minulosti či k současnosti, založený obvykle na pisatelově pozorování nebo na výpovědích jiných osob. Pro poznávání kontinuity masopustních obyčejů jsou ovšem ve srovnání s takovým typem materiálu obzvláště důležité záznamy o obyčejích v obecních kronikách, zejména pokud jsou alespoň v určité míře průběžné. I když není kvalita kronikářských zápisů vždy optimální, právě na základě tohoto typu pramenů získáváme na rozdíl od většiny jiných jistou představu nejen o formách masopustních obyčejů, ale též o skutečné frekvenci jejich uplatňování v průběhu 20. století. Význam pro poznání plošného výskytu masopustních obchůzek v dané oblasti mají i poznatky z terénních výzkumů autorky tohoto příspěvku, jehož výsledky jsou shromažďovány od konce 70. let 20. století.

Souhrn takto dostupných informací nám přibližuje masopustní tradici ve vytýčené oblasti z několika aspektů. Základní osnova obyčejů odpovídá historickému úzu, kontextu, souvislostem. Zaznamenány byly pozůstatky obřadního zahajování polních prací, respektive obřadní orby, v názvu ostatkové taneční zábavy, jíž se říkalo voračka. Fungovalo prosazování organizační pravomoci při ostatkových obyčejích mezi pohlavími, mezi generacemi i na základě společenského statusu. Nechyběly ohlasy úzu uzavírání sňatků v masopustním období ani ohlasy tradičních zábav ve formě dramatických útvarů či žertovných jarmarků nebo oné až do dalekého středověku, ba starověku se táhnoucí tradice bláznivých dnů, kdy vše je obráceno naruby, mění se společenská pravidla a brát na sebe prostřednictvím masky podobu někoho zcela jiného, ať už ze světa reálného či imaginárního, je formou, jak takovou situaci navodit, jak smazat hranici mezi jsoucnem a představou. Prameny dokládají, že akce masek patřily jak ve starší historické době, tak i v 19. a 20. století, k masopustní tradici obyvatelstva východního Polabí a přilehlé části Železných hor nejen v prostředí vesnic, od počátku v národopisných výzkumech preferovaných, ale stejně se v závěru masopustního období chovalo obyvatelstvo zdejších zemědělských městeček i větších městských útvarů. Ačkoliv však slavit masopust, respektive především jeho závěr, bylo v průběhu staletí záležitostí všech společenských stavů a vrstev, nelze hovořit o nějaké univerzální podobě slavení masopustu. Formy slavení se přizpůsobovaly dobovým názorům, módním trendům, ekonomickým možnostem, politické situaci. Magická stránka dávných obřadů k zabezpečení zdaru nového léta, respektive vegetačního období roku, zůstávala stále skrytější, převážila zábavná nevázanost a uvolnění, a to i v dobách pevné autority církve v otázkách morálky a způsobu života. Taneční příležitost, obchůzky, objížďky, divadelní formy, žerty, vše se promíchalo ve změť projevů, ze které lze vypozorovat ten či onen základní motiv nebo formu, ale již v jiném postavení. Výmluvně vypovídá o někdejším postoji nositelů masopustních obyčejů úsloví: Boží hody jsou do roka tři, ale ostatky (tradiční název pro závěr masopustního období) jen jedny. Přesto zůstávalo v povědomí lidí i něco z vědomostí o dávném významu maškar. Nebyly pouhou zábavou, ale jejich úkolem bylo přinést do domu požehnání a hospodářům dobrou úrodu a zdraví pro dobytek.

Jak naznačuje výše uvedený přehled, k učinění představy o konkrétních projevech masopustních tradic v oblasti, která nás zajímá, máme k dispozici několik typů pramenů. Informace vzniklé na sklonku 19. století zachycující přítomnost, ale i minulost. Zveřejněny byly v době vzniku záznamu nebo v prvních letech 20. století. Podobně informace zaznamenané ve 20. století jsou jednak retrospektivou, jednak líčí současnost doby vzniku pramene. Chceme-li se na jejich základě pokusit vystihnout vývojové tendence masopustních obyčejů ve východních Čechách, shledáváme, že na konci 19. století běžně přetrvávaly v projevech vázaných na tyto obyčeje nejen starobylé zemědělské praktiky a pozůstatky obřadů k zabezpečení úrody, ale i zvyklosti k zabezpečení populace, to vše odlehčeno zábavnou stránkou, jejíž dostupnost vzrostla v procesu konsolidace občanské společnosti. Předznamenáním závěru masopustního období byl tehdy ještě běžně poslední masopustní čtvrtek, zvaný Tučný. Toho dne se ve větším rozsahu než obvykle připravovaly pokrmy: maso a pečivo, odpoledne se nepracovalo. Říkalo se, že na Tučný čtvrtek má každý hodně jíst a pít, aby byl pak po celý rok při síle. Koncentrací obyčejů bylo koncem 19. století charakteristické poslední masopustní úterý, tzv. masopustní. Právě tento den byly pořádány nejrůznější kratochvíle, obchůzky maškar, jednotlivců, skupin i průvody a vyjížďky mnohačetných seskupení, v nichž se odrazila i místní specifika v nápodobě parforsních honů. Tančilo se, jedlo, pilo. Část obyčejů se realizovala i na Popeleční středu, tedy v rámci liturgického roku v první den postního období před Velikonocemi. Přesto, že přísloví či vyprávění o potrestaných hříšnících, kteří tancují bez ohledu na to, že postní období započalo, se snažila rozbujnělou náladu posledních masopustních dní mírnit, byly i tyto středeční obyčeje založeny na žertu a veselí. Zmínky z uvedené oblasti hovoří jednak o obchůzkách mládenců po domech svobodných děvčat nebo i o maškarách, jednak o zábavném počínání vdaných žen, jehož ústředními motivy bylo čištění mužů a praní zástěr, které v sobě nesly projevy tzv. ženského práva, obecně přenesení pravomocí na ženy. Všechno toto počínání, ať už mělo formu obchůzky, zábavného výstupu či taneční zábavy, nebylo ovšem pouhým křepčením nevázaných maškar, veselením mládeže nebo rozverných žen. Zejména obchůzky se vyznačovaly konkrétním zaměřením a pevnými pravidly. V některých byli maskovaní účastníci pouze jako doplněk hlavních obřadníků (mládenců nebo rychtáře), v některých chyběli (obchůzku vykonávali jen svobodní mládenci), v jiných naopak byli nezbytní a figurovali i mezi hlavními obřadníky. S ohledem na zmíněné zaměření je možno masopustní obchůzky, uskutečňované v minulosti v uvedené oblasti, rozčlenit na 1. obchůzky mládenců po děvčatech, 2. obchůzky masek po jednotlivých domech, 3. obchůzky masek po okolních obcích (nejrozšířenější byly ohlasy na někdejší provozování frašek a nápodoba kočovného cirkusu nebo kočování cikánů), 4. obchůzky žen s prvky uplatňování tzv. ženského práva, při čemž k prolínání uvedených forem samozřejmě docházelo. Taneční zábava pak na obchůzku většinou volně navazovala, v prvém případě mohla obchůzce i předcházet.

1. <>strong>Obchůzky mládenců po děvčatech se uskutečňovaly o masopustním úterý ráno (před obchůzkou masek) nebo na Popeleční středu. Mládenci s hudbou navštěvovali obydlí, kde žila svobodná děvčata, s nimiž o masopustě tančili, k uctění jim věnovali lahvičku rosolky (bylinný likér) a na oplátku od děvčat dostávali jednak smažené pečivo zvané věnce, které navlékali na bidélka nošená přes rameno, jednak další druhy pečiva, které ukládali do nůše. Vše si po obchůzce v hostinci rozdělili.

2. obchůzky masek po jednotlivých domech, nazývané maškara, se konaly obvykle v úterý odpoledne. I při této obchůzce zaujímali významné postavení mládenci jakožto obřadníci, vstupující do kontaktu s obyvateli domu jak slovně, tak prostřednictvím tance a přijetím darů. Maskovaní účastníci obchůzky (maškarádi) naopak do přímého kontaktu s obyvateli domu nevstupovali nebo jen nepřímo. Své chování přizpůsobovali charakteru masky: například kominík prohlížel komíny a trouby a vybíral z nich nalezené pokrmy, žid prodával své zboží, cikánka vykládala karty a hádala z ruky, medvěd chraplavým hlasem doprovázel svůj nemotorný tanec. Tanci, doprovázenému hudbou a zpěvem, náležela při této obchůzce významná úloha, zejména specifickým tanečním figurám, zobecňovaným v popisech formulací: vysoko vyskakovali. Toto vyskakování v asociaci: čím výše, tím více narostou toho roku plodiny, bylo spojováno zejména s písní „Za ten len, za ten len, za ty konopičky, aby nám vyrostly, nebyly maličky…“, tedy vztahovalo se k jednomu ze základních leitmotivů masopustního období, jímž byly práce se zpracováváním textilních plodin. Při návštěvě v domě se nezapomnělo na pozvání na večerní taneční zábavu. Podle některých zpráv se obchůzka konala zejména po zámožnějších usedlostech, kde se dala předpokládat výslužka. V pramenech nalézáme také zprávu, že obchůzce po jednotlivých domech předcházel v úterý nejprve průvod obcí, jehož smyslem bylo kulování a omývání sněhem. Na maškary si mohl kdokoliv hodit sněhovou kouli, což masky zase oplácely. Všeobecná kulovanice pak pokračovala i při obchůzce (Seč). Do autentických připomínek konkrétních masek, zaznamenaných při masopustních obchůzkách v oblasti, jíž se zabýváme, nás uvádí obchůzka kucababy v Bohdanči (Lázně Bohdaneč) ve 2. čtvrtině 19. století. Kucababa je popisována jako baba se zavázanýma očima, s nůší na zádech, v níž seděl bezruký muž v klobouku. Na přelomu 19. a 20. století jsou z území východního a z východní části středního Polabí v dostupných pramenech jmenováni: hlasatel s trubkou na koni, laufr (též běhoun, strakapoun, hanzibuřt), rychtář, čtyři vojáci, pán se slečnou, Sálička (popisovaná jako bába s dítětem, vodící se s pánem), bába s nůší na zádech, v níž sedí vycpané nemluvně nebo klec na homolky (druh sýra) se živým kocourem, muž s klecí na homolky na zádech, medvěd vedený slouhou, opice, koníček (jezdec na koni), paňáca, voják, střelec, turek, mouřenín, žid s židovkou, cikán s cikánkou, Franc ze zámku, hraběnka, policajt, kominík, drátař (dráteník), brusič, řezník, kat, rasovský s pomocníkem, baba čarodějná, čert, ale i předek vozu o jednom kole, na němž dědek sedí. Ze Železných hor jsou jmenováni: mládenci, běhoun, ostřížek neboli strakatej, žena s košem, nevěsta či družička, turek s fesem, čtyři turci (vojáci), čtyři bílé maškary, hrachovák (obalený hrachovinou), slamák (v oděvu ze slámy upleteném), medvěd (člověk obalený slámou nebo hrachovinou), pradleny, ras načerveněný s kobylou, ras se psem, kobylka, židé, kominík. Zprávy a pozorování z průběhu první poloviny 20. století tento okruh masek dále rozšiřují. Uváděni jsou již běžně ženich a nevěsta, případně družičky (družice), objevuje se sedlák, poklasný, dráb, dále reprezentanti různých řemesel, Gambrinus, respektive Bakus s družinou, Tyroláci a jiní představitelé národů, ale i slon, velbloud, fotograf, letadlo, tedy patrné jsou aktualizace s ohledem na dobové módní jevy. V dalších desetiletích pak narůstá typologie masek uplatňovaných při obchůzkách ještě výrazněji. Obchůzku zakončoval, obvykle někde na prostranství nebo v hostinci, dramatický výstup soudu a symbolické popravy určité z masek: medvěda, kobyly nebo kominíka. Scéna soudu a popravy, dávný ohlas očistné oběti za společenství obce, měla v některých případech rozvinutější divadelní formu s příznaky masopustních frašek, provozovaných zejména v městském prostředí od středověku až do 18. století, které v reliktech v lidovém prostředí přežívaly až do 20. století, kdy se zpětně na podkladě pramenů opět předváděly v ucelenější formě jako doklad tradičního „staročeského“ masopustu, zakomponovaný do tradičních fází soudobé obchůzky. Mezi obyčeji konce masopustního období je ve východním Polabí doložena i forma symbolické rozlučky s motivem pohřbu, situovaná před půlnoc z masopustního úterý na Popeleční středu. Obecná inklinace k divadelnímu vyjadřování při slavení konce masopustu dovoluje zařadit do této sféry masopustních tradic i parodie svateb, které byly součástí obchůzek, a další situační kompozice jako kočování cikánů, cirkus a jiné zábavné atrakce, boj s drakem, návštěva státníků, v novější době i návštěva bytostí z vesmíru a řada dalších témat. Obchůzku na masopustní úterý vykonávaly nejen skupiny, ale i samostatné nebo nanejvýš v páru chodící masky. Jejich vystupování nebylo tak bujné jako u skupinové maškary. Jejich chování obsahovalo starobylé, s magií spojené prvky (zejména ometávání, prohlížení příbytku) nebo deklamovaly úryvky z někdejších masopustních frašek, vnímaných patrně již pouze jako texty koledního typu: měly přinést do domu požehnání a za přednesení se očekávala odměna. Z 19. století máme i doklady o pojetí masopustních radovánek jakožto monotématického námětu, jak se to stalo typické zejména pro sokolské maškarní plesy zvané Šibřinky. V tomto přístupu se mohla realizovat aktuální a módní témata, mající ohlas v širší společnosti, což zůstalo příznačným rysem masopustních obchůzek dodnes. Z 80. let 19. století je doloženo také běhání chlapců školáků, oblečených za maškary, to znamená v larvách, které tehdy běžně prodávali kupci, po domech a krámech, aby obdrželi drobné mince (Holice v Čechách). Také v 1. polovině 20. století prameny hovoří o omezování tradičních obchůzek vícečetných skupin maškar. Obyčej se často praktikoval pouze prostřednictvím jednotlivců, většinou sociálně slabých nebo z okraje společnosti, kteří si tímto způsobem chtěli vysloužit něco na přilepšenou. Toto zúžení účastníků pouze na reprezentanty chudiny se však nesetkávalo s pochopením a bylo kritizováno jako žebrota či obtěžování občanů opilci. Tradiční typy masek, rozšiřované dle potřeby o další a další postavy, se podílely i na další formě masopustních obchůzek, jíž jsou: 3. obchůzky, respektive vyjížďky maskovaných postav na vozech po okolních obcích, často ztvárňující větší, na určité téma zaměřenou kompozici. Z témat jsou doložena zejména: předvedení obřího flašinetu, parforsní hon, cirkus a komedianti, kočující cikáni, trhovci. Ne vždy byla vyjížďka takto jednotně promyšlena, jejím smyslem bývala i pouze prezentace pořádající obce a všeobecné pobavení, často i zvaní na taneční zábavu. Bez maskování se naopak obešla další forma masopustních obchůzek, jíž jsou: 4. obchůzky vdaných žen s prvky uplatňování tzv. ženského práva. Tyto obchůzky zanikly v prvních desetiletích 20. století. Zatímco tedy doklady o konání první a čtvrté formy masopustních obchůzek se v průběhu první třetiny 20. století ztrácejí, konání druhé a třetí formy pokračovalo, a to i ve 2. polovině století, patrně i díky oficiální kulturní politice státu, která měla řadu projevů lidových tradic ve škatulce žádoucích elementů, ilustrujících kulturní kořeny pracujícího lidu. Frekvence uvedených forem, vysledovatelná na základě pramenů, je sice jen orientační, ale od skutečnosti se patrně mnoho neliší: období četnějšího praktikování obchůzek se střídala s obdobími, kdy se bylo možno se společenskou formou masopustních obyčejů setkat řidčeji nebo jen ojediněle, a to z nejrůznějších důvodů, většinou velmi prostých, jako je absence podnětu k uspořádání akce nebo naopak schopnost domluvit se na akci, ochota zorganizovat ji atd., ať už jako příležitost k pobavení nebo jako možnost k zisku nějakých finančních prostředků navíc pro pořádající sdružení.

Tradiční typy masek, rozšiřované dle potřeby o další a další postavy, se podílely i na další formě masopustních obchůzek, jíž jsou: 3. obchůzky, respektive vyjížďky maskovaných postav na vozech po okolních obcích, často ztvárňující větší, na určité téma zaměřenou kompozici. Z témat jsou doložena zejména: předvedení obřího flašinetu, parforsní hon, cirkus a komedianti, kočující cikáni, trhovci. Ne vždy byla vyjížďka takto jednotně promyšlena, jejím smyslem bývala i pouze prezentace pořádající obce a všeobecné pobavení, často i zvaní na taneční zábavu. Bez maskování se naopak obešla další forma masopustních obchůzek, jíž jsou: 4. obchůzky vdaných žen s prvky uplatňování tzv. ženského práva. Tyto obchůzky zanikly v prvních desetiletích 20. století. Zatímco tedy doklady o konání první a čtvrté formy masopustních obchůzek se v průběhu první třetiny 20. století ztrácejí, konání druhé a třetí formy pokračovalo, a to i ve 2. polovině století, patrně i díky oficiální kulturní politice státu, která měla řadu projevů lidových tradic ve škatulce žádoucích elementů, ilustrujících kulturní kořeny pracujícího lidu. Frekvence uvedených forem, vysledovatelná na základě pramenů, je sice jen orientační, ale od skutečnosti se patrně mnoho neliší: období četnějšího praktikování obchůzek se střídala s obdobími, kdy se bylo možno se společenskou formou masopustních obyčejů setkat řidčeji nebo jen ojediněle, a to z nejrůznějších důvodů, většinou velmi prostých, jako je absence podnětu k uspořádání akce nebo naopak schopnost domluvit se na akci, ochota zorganizovat ji atd., ať už jako příležitost k pobavení nebo jako možnost k zisku nějakých finančních prostředků navíc pro pořádající sdružení.

Přehled tendencí v uplatňování jednotlivých forem masopustních obchůzek naznačuje, že nehledě k zákazům masopustních radovánek v předchozích obdobích, výrazným zásahem do kontinuity obyčejů se stala I. světová válka. Také změna politicko – ekonomických a kulturních poměrů po r. 1918 obyčejovou tradici obecně ovlivnila: nové podněty a možnosti zatlačovaly autentickou tradiční kulturu do pozadí, ale jak poznáme, tradiční kultura fungovala dál, s řadou nově zformovaných příznaků. Příležitosti, kdy se projevovala prostřednictvím masopustních obyčejů, byly tu častější, tu ojedinělé, ale objevovaly se průběžně dle příznivosti okolností, i když se i v této době vyskytovaly překážky v podobě zákazů masopustního veselí, odůvodňovaných zamezováním žebroty, krádeží a dalších nežádoucích jevů. V době druhé světové války se připomínky někdejších forem slavení masopustu staly osvěžením jednotvárných témat regionálního tisku. Poválečné uvolnění pak s sebou přineslo aktualizaci masopustních obyčejů, a to jak ve formách maškarních plesů a tanečních karnevalů, tak i ve formě tradičních obchůzek maškar v prostředí vesnic. Přitažlivost neztratily ani se změnou politicko – ekonomického systému společnosti po roce 1948, kdy i způsoby zemědělské výroby byly položeny na zcela netradiční základy a celý způsob života byl směřován ke kolektivistickému modelu organizace společnosti. Naštěstí preferování lidových kořenů kultury umožňovalo i pořádání takových akcí, jakými byly formy tradičních maškarních zábav včetně masopustních obchůzek po celou dobu socialistického systému. Zatímco ale v řadě lokalit včetně městských byly nejrůznější maškarní plesy, karnevaly a Šibřinky každoroční záležitostí, masopustní obchůzky maškar jakožto akce poměrně náročné na přípravu i realizaci bylo obvyklé až na výjimky pořádat vždy s určitou prodlevou, někde kratší, v jiných případech trvající dokonce i více let, ba i desetiletí, přičemž opětovné uspořádání obchůzky maškar bylo v takovém případě vždy událostí v lokálním společenství náležitě zdůrazňovanou.Význam Tučného čtvrtka se silně oslabil již v průběhu prvních desetiletí 20. století, avšak obyčeje, náležející samotnému konci masopustního období, se v průběhu 2. poloviny 20. století úspěšně přizpůsobily občanskému kalendáři a přesunuly se buď na konec týdne před Popeleční středou (zejména poté, co se sobota stala dnem pracovního volna) nebo na některý jiný z víkendů kolem závěru masopustního období. Přípustnými se staly i víkendy po liturgické Popeleční středě, zejména z důvodu obtíží při zajišťování muzikantů, hrajících při obchůzce, na termín řádný. Takto vstoupily masopustní obyčeje po změně politických poměrů i do posledního desetiletí 20. století a takto pokračují i ve století jednadvacátém.

Přirozeně fungující tradiční lidovou kulturu charakterizuje skutečnost, že tato kultura má stálou vazbu se životem lidí, kteří si ji osvojili. Je to umožněno přímým vztahem mezi tvůrci a konzumenty této kultury. Fakta o podílu masopustních tradic na společenském životě obyvatelstva ve východním Polabí a v přilehlé části Železných hor platnost této charakteristiky plně potvrzují. Masopustní tradice se v uvedené oblasti uplatňují spontánně a vycházejí z aktuálních možností a invencí těch, kdož jimi svůj společenský život jednak zpestřují, jednak se jejich prostřednictvím tvůrčím způsobem realizují. To vše probíhá bez idealizačních stylizací, plně v kontextu současného způsobu života. Potvrdil to výzkum masopustních obchůzek, provedený Východočeským muzeem v Pardubicích v lokalitách, ve kterých se masopustní obchůzky více či méně pravidelně realizovaly v letech po r. 2000.

Označení masopustních obchůzek je v těchto sídlech poměrně různorodé a jen málokdy má v konkrétní lokalitě pouze jeden ustálený výraz. Vedle obecného názvu masopust (Borek, Horní Roveň, Rosice u Chrasti, Roudnice, Třebosice, Turov, Voleč, Vysoké Chvojno) jsou to vyjádření vystihující přesněji charakter události: masopustní průvod (Albrechtice, Dolní Jelení, Dolní Ředice, Holice, Horní Jelení, Horní Ředice (dříve maškary, maškarády), Krakovany, Maleč, Proseč – Záboří, Slepotice, Zbožňov), maškarní průvod (Horní Bradlo, Vepříkov, Žlebské Chvalovice) nebo i masopustní rej masek (Voleč, Vysoké Chvojno), masopustní veselí (Dobříkov). Nechybí tradiční jednoslovná označení: maškara (Krakovany, Míčov, Okřesaneč, Včelákov (též staročeská maškara), Veselí, Žlebské Chvalovice), maškary (Moravany, Svídnice, Prosetín, Voleč), maškaráda (Míčov, Včelákov), maškarování (Holice), někde i výraz ostatky (Horní Roveň, Radčice, Slepotice). Maskovaní účastníci obchůzek jsou nazýváni maškary, maškarádi (jednotné číslo maškarád), masopustníci, maškarníci. V některých obcích pokládají tuto akci natolik za tradiční, že vyjadřují její kontinuitu slovy: dělá se to tady od pradávna, jinde si udržují povědomí o více či méně časově vzdáleném znovuoživení tradice a okolnostech této obrody. Intenzita konání obchůzek kolísá od každoroční, případně jednou za dva roky se konající realizace k prodlevám víceletým, kdy délku prodlevy ovlivňují nejrůznější okolnosti, předem těžko odhadnutelné. Již byla zmínka o tom, že stejnými příznaky se nejspíše obecně vyznačovala i frekvence konání obchůzek v průběhu 20. století a pravděpodobně i v 19. století. Ani v lokalitách, kde se masopustní obchůzky maškar konají bez delší prodlevy více jak čtvrtstoletí, nelze potvrdit, že před tím se konaly se stejnou intenzitou, že neexistovaly v pravidelnosti konání přestávky, způsobené nejrůznějšími okolnostmi. Mezi lokalitami, ve kterých sledujeme výskyt masopustních obchůzek od r. 2000, jsou tudíž nejen takové, kde tradice každoročního či každý druhý nebo třetí rok se opakujícího konání obchůzky z předchozích desetiletí i nadále pokračuje, nebo kde pokračuje konání obchůzek, obnovených po delší době v posledních dvou desetiletích 20. století, ale je i řada takových, kde se konání obchůzek v současné podobě rozvinulo právě až po r. 2000, kdy prodleva od posledního konání obchůzky byla v některých případech i delší než 30 nebo i více let. A zatímco u většiny podchycených lokalit funguje po r. 2000 každoroční nebo již delší dobu každý druhý rok probíhající frekvence konání masopustních obchůzek, v některých obcích shledáváme naopak i rozhodnutí snížit frekvenci konání z každoročního na každý druhý rok, setkáváme se i s delší prodlevou v uskutečnění obchůzky a dokonce i s přerušením tradice, aniž můžeme odhadnout, na jak dlouho to bude.

Bylo řečeno, že doba konání masopustních obchůzek není v současnosti již striktně závislá na církevně vymezený závěr masopustního období, připadající na dny pracovní. Realizace obchůzky na masopustní úterý, uplatňovaná často do 70. let a v některých lokalitách ještě i v 80. letech 20. století (Borek do 1982), se dnes objeví pouze výjimečně. Dbá se ale, aby obchůzka maškar proběhla v masopustním období a existuje povědomí, že by se neměla odehrávat po Popeleční středě (Borek, Horní Bradlo, Prosetín, Turov, Včelákov, Vysoké Chvojno). Přesah je ovšem možný, například když nejsou dříve k dispozici muzikanti (Horní Bradlo, Horní Ředice) a panuje dosud měsíc únor. Obvyklým dnem konání obchůzek je v současnosti sobota, a to sobota blízká konci masopustu (Horní Ředice) nebo označovaná jako konec masopustu (Roudnice, Třebosice), sobota ve druhé polovině února (Krakovany, Míčov) nebo volněji pojato: v únoru (Dolní Jelení). Výjimečně je dnem konání obchůzky neděle (Rosice).

Přípravy a veškeré organizace obchůzek se ujímají většinou místní spolky, často ve vzájemné spolupráci. Nejčastěji jsou hlavním organizátorem místní dobrovolní hasiči, kteří si ale obvykle přibírají ku pomoci některý z dalších spolků nebo i jednotlivce, kteří v hasičském sboru organizováni nejsou (Dolní Jelení, Holice, Horní Roveň, Krakovany, Maleč, Moravany,Okřesaneč, Oudoleň, Proseč – Záboří, Třebosice, Turov, Včelákov, Vepříkov, Zbožňov). Dalšími ze spolků organizujících masopustní obchůzky maškar jsou spolky tělovýchovné (Dolní Ředice, Horní Bradlo, Horní Ředice, Maleč, Míčov, Okřesaneč, Prosetín, Svídnice, Veselí), spolky s převažující ženskou členskou základnou (Borek, Horní Jelení, Roudnice ), klub důchodců (Vysoké Chvojno), ochotnický divadelní spolek (Předhradí). Členská základna spolků se ovšem často překrývá, takže lze spíše říci, že pod hlavičkou některého ze spolků se podílejí na přípravě masopustních obchůzek především obyvatelé konkrétní lokality. V neposlední řadě mají na pořádání výrazný podíl také jednotlivé obecní úřady (Albrechtice, Horní Ředice, Roudnice, Třebosice, Vepříkov, Veselí, Voleč) nebo je hlavním organizátorem či spoluorganizátorem masopustních obchůzek místní škola (Albrechtice, Moravany, Rosice). Příprava leží i na řadě jednotlivců mimo spolky a instituce. Uskutečňuje se dle dohody (Třebosice), asi dva měsíce předem (Horní Bradlo, Prosetín, Radčice), asi měsíc předem (Maleč, Zbožňov), předběžně od října, podrobně od ledna (Míčov, Proseč – Záboří, Roudnice, Vysoké Chvojno), od Vánoc (Voleč), v prosinci předchozího roku (Krakovany, Okřesaneč), asi 14 dní předem intenzivně (Horní Ředice (ale hudba zajištěna smluvně rok dopředu)). Otázka vhodné hudby je záležitostí velice důležitou, obvykle je přítomnost hudby podmínkou k tomu, aby se masopustní obchůzka maškar vůbec mohla uskutečnit. Hudba bývá proto zamlouvána s velkým předstihem, někde se již tradičně počítá s konkrétními hudebníky. Většinou se jedná o skupiny amatérských muzikantů, ovládajících dechové a bicí nástroje nebo harmoniku, s více či méně ustáleným obsazením a s repertoárem lidových a zlidovělých písní, univerzálně považovaných za vhodný doprovod k jakékoliv tradiční obchůzce, tedy i masopustní. Tito hudebníci pocházejí z blízkého okolí nebo z užšího regionu.

Pravidla pro to, kdo se může v masce podílet na masopustní obchůzce, jsou volná, respektive zvyková. Zúčastňují se muži i ženy všech generací, mládeží, případně i dětmi počínaje, záleží na osobním přístupu každého jednotlivce k akci. V určitých případech je složení účastníků ovlivněno i pořádající organizací. Některé postavy obsazují stabilně po řadu let tytéž osoby. Účastníky obchůzky bývají nejen přímo obyvatelé obce, v níž se obchůzka uskutečňuje, ale i ti, kteří z lokality pocházejí nebo i jinde v okolí žijící přátelé místních občanů, zúčastňují se i přechodní obyvatelé obce, záleží na jejich zájmu. Volbu, za co kdo půjde, ovlivňuje věk účastníka, jeho zkušenosti, ale i pohlaví. Obvyklé je přestrojování muže za ženy a naopak, některé masky ovšem jsou striktně mužskou záležitostí a některé postavy jsou zase obsazovány pouze ženami. Již pouze v některých lokalitách je dodržována zásada, že v maskách turků nebo mládenců se mohou objevit pouze svobodní mladíci (Radčice, Horní Bradlo). Pro masky, do nichž jsou ustrojeny děti, je příznačné, že většinou odpovídají kostýmům, užívaným při dětských karnevalech. Za co kdo půjde se upřesňuje na společné schůzce účastníků. Volba typu masky není omezena, záleží na fantazii, pro co se kdo rozhodne. Při přípravě obchůzky se ale dbá na to, aby nechyběly tzv. hlavní masky, které chodily tzv. od nepaměti. Jejich výčet se ovšem v jednotlivých lokalitách liší a některé masky jsou specifické pouze pro určitou část území. V souhrnu jsou za hlavní masky považovány: mluvčí masek v několika modelech (rychtář, laufr, principál, ceremoniář, družba, Masopust), mládenci – tanečníci, též ve více variantách (bílí, černí, červení), tanečnice, ženich a nevěsta, mládenec a družička, turci, medvěd s vodičem, koza, resp. kozel s vodičem, kobyla, cikáni, židi, rasi, bába s nůší, slamáci a hrachováci, kominík a další řemeslníci, policajt, vojáci různého druhu, myslivec. To, že uvedené masky chodí tzv. od nepaměti, však neznamená, že se v průběhu času neproměnil jejich vzhled a pojetí. Výraznou změnou prošla zejména maska medvěda, a to posunem od kostýmu z rostlinného materiálu (slámy, sena) k realistické nápodobě zvířete včetně srsti. Masky odrážejí i změny ve způsobu odívání a dostupnost nových typů materiálů, vyřazených uniforem a podobně. Kostýmy masek jsou vytvářeny individuálně v rodinách, zapůjčují se i z jiných obcí nebo v půjčovnách (např. v Pardubicích, v Holicích). Někde začínali po obnově tradice s vypůjčenými kostýmy a postupně si vytvořili kolekci vlastní (Třebosice, Turov, Zbožňov). Uchovávány jsou v rodinách, mezi občany se i předávají, pokud nastane situace, že určitá postava získá nového představitele. Hlavní, respektive stabilně používané masky bývají uloženy na obecním úřadě (Horní Ředice, Krakovany, Roudnice, Třebosice, Veselí), či ve spolkovém objektu (Včelákov). Masky z rostlinného materiálu je běžné každoročně obnovovat, ale některé trvanlivější části se uchovávají, dokud jsou zachovalé.

K obchůzce se účastníci do masek individuálně strojí doma nebo se sejdou v prostorách obecního úřadu, hostince či v jiném vhodném, tradicí již osvědčeném místě, a to s ohledem na začátek obchůzky, většinou tedy brzy ráno, pokud se obchůzka zahajuje již dopoledne, což je nejčastější varianta. K obchůzce účastníci vycházejí z místa srazu: bývá jím hostinec (Horní Bradlo, Horní Ředice, Maleč), horní nebo dolní konec obce (Okřesaneč, Roudnice), z místa, kde se hromadně strojili: spolková klubovna (Vysoké Chvojno), respektive bývá obchůzka zahajována na návsi (Třebosice), před hostincem (Borek, Dolní Ředice, Horní Jelení, Krakovany, Míčov, Žlebské Chvalovice), v hostinci (Horní Ředice), v některé z obcí, přičleněných k obecnímu úřadu pořádající vesnice (Babáky u Včelákova), v kulturním domě (Zbožňov), na obecním úřadě: (Voleč,ve dvoře úřadu), u požární zbrojnice (Dolní Jelení, Horní Roveň). Než masky vyjdou z objektu, ve kterém se shromáždily, hudba uvnitř obvykle zahraje tři kousky. V řadě lokalit (např. Albrechtice, Horní Bradlo, Horní Roveň, Litětiny, Maleč, Moravany, Prosetín, Předhradí, Třebosice, Včelákov, Vepříkov, Veselí) se obchůzka zahajuje přednesením žádosti představiteli obce (starosta, místostarosta), například o povolení k průvodu obcí (Rosice), o povolení vstupu do obce (Voleč), o povolení k tropení alotrií (Vysoké Chvojno), o předání vlády nad obcí (Roudnice). Žádost obvykle přednáší mluvčí masek. V Radčicích, integrovaných ke Skutči, je žádost přednášena starostovi sboru dobrovolných hasičů nebo starostovi fiktivnímu, osobě, která se do úlohy představitele obce stylizuje. V jiných lokalitách není žádost o povolení obchůzky podmínkou, ale někdy k ní dochází (Borek, Zbožňov), v dalších se žádost o povolení obchůzky nepraktikuje vůbec (Dolní Ředice, Horní Ředice, Krakovany, Míčov, Žlebské Chvalovice). Kromě ústního povolení je mluvčímu masek místy předáván i tzv. certifikát nebo živnostenský list, opravňující ke konání obchůzky. Poté, co představitel obce obchůzku povolí, s mluvčím masek si obvykle připije pálenkou. V některých případech představitel obce svou pravomoc k zahájení obchůzky sám stylizuje historizujícím kostýmem (Veselí) nebo rychtářským právem, atributem, který předává mluvčímu maškary a tím na něho zároveň symbolicky přenáší zodpovědnost za obec (Horní Roveň, Litětiny, Třebosice). Někde zahájení obchůzky provázejí další stabilní úkony: starosta je žádán o vydání medvěda, ukrytého v jeho domě (Veselí) nebo zahájení obchůzky spočívá v odchodu masek s hudbou na místo, kde musí nalézt medvěda a opici, respektive zvířata, vodiči si je pak připnou na řetízky a po zahrání stabilně používané písně „Sekera motyka …“ se maškara vydá na obchůzku obcí (Žlebské Chvalovice). Podobně jde maškara ke tradicí ustálené stodole na okraji vsi, v níž masky medvědů, opic a dalších zvířat sehrávají zimní spánek.Také zde je hrána píseň „Sekera, motyka…“, která má zvířata probudit.Po vyvedení ze stodoly ulehnou zvířata na zem a jejich vodiči je nutí vstát údery svých holí o zem nebo šťoucháním. Píseň bývá přehrána třikrát až čtyřikrát, teprve potom zvířata konečně vstanou a začnou tančit, což je pokynem i pro všechny ostatní masky a může započít obchůzka (Míčov). V obou jmenovaných lokalitách se pak buzení zvířat ze zimního spánku a jejich zvedání ze země poté, co na ni na tradicí ustálených místech uléhají, v průběhu obchůzky opakuje ještě několikrát, vždy za znění uvedené písně a náležitého pobízení vodičů. Někde začínají obchůzku na zvoleném počátku obce, kam masky společně dojdou formou průvodu (Moravany, Roudnice).

Dopředu se konání obchůzky v některých lokalitách nijak neavizuje, předpokládá se, že ústní informace o termínu konání se všeobecně rozšíří. Většinou se ale dává konání na vědomí informačními plakátky, zprávou v místním zpravodaji, v hlášení místního rozhlasu nebo na webových stránkách obce. Výjimkou není výstražný plakát pro účastníky silničního provozu na místní komunikaci. Obchůzka je po obci vedena zažitou trasou tak, aby se obešly všechny domy. Nejčastější forma obchůzky obnáší navštívení všech obydlených domů, a to i v případě, že obec má více místních částí, případně jde o zastávky u domů dle předchozí domluvy nebo dle dlouhodobějšího zvyku, což je obvyklé zejména u větších sídel. Jak už bylo připomenuto, mluvčím masek je postava, ztvárňovaná v jednotlivých lokalitách několikerým způsobem, a to vždy v podání muže. Dle tradice vstupuje tento mluvčí jako první do domu, vyjednává návštěvu maškary, používá ustálené formulace pozdravů i k vyjádření smyslu obchůzky. Přání pronášená laufrem v domě při obchůzce v Proseči – Záboří viz Příloha II. Pozdravy a přání směřující k obyvatelům domu mohou pronášet i průvodci mluvčího masek. Také oni jsou v jednotlivých lokalitách zastoupení specifickými typy figur, ustálenými tradicí. Pokud patří k obřadníkům, vstupujícím do užšího kontaktu s obyvateli navštívených domů dohazovač (též družba), nabízí domácím ženicha a nevěstu a vychvaluje jejich přednosti (Horní Roveň, Litětiny). Nejobvyklejší je ovšem uvítání maškary domácími, pozdravy obřadníků a zahrání písně k tanci. Poté je maškarám nabídnuto pohoštění. Tanec i pohoštění se odbývají ve dvoře domu nebo na prostranství před domem. K pohoštění je předkládáno jednak tradiční, s masopustem spojované pečivo z kynutého smaženého těsta, zvané koblihy (ve většině lokalit), případně pečivo z nekynutého smaženého těsta, zvané boží milosti (Horní Roveň, Voleč), ale i kynuté koláče nebo buchty (Zbožňov, Voleč, Horní Ředice) a různé druhy cukroví (drobné cukroví, zákusky), případně i slané pečivo, zejména preclíčky (Horní Bradlo, Roudnice). Obvyklé jsou studené pokrmy: uzené, sekaná, řízky, klobásy, dále obložené chlebíčky, jednohubky a chuťovky, ale i bramboráky (Voleč). K pití je nabízen akohol (štamprlička, něco na zahřátí, něco ostřejšího, veselé kalíšky, likéry), ale i minerální vody, džusy či limonády, čaj a káva. Vedle pohoštění dostávají masky ve většině lokalit v jednotlivých domech, které navštívily, také určitý peněžní obnos, který je chápán jako dobrovolný příspěvek a jeho výše závisí na rozhodnutí majitele domu. Peníze jsou vhazovány do pokladniček, které nosí například nevěsta nebo samostatná maska výběrčího, ale i květinářky a policajti, případně i jiné postavy. Obvykle je uváděno, že obnos je určen na těhotnou nevěstu nebo na muzikanty. Prodávají se i výherní losy na předměty v tombole, jejichž losování probíhá pak buď hned po skončení obchůzky nebo při večerní taneční zábavě. V žertu je příspěvek vyžadován jako daň či pokuta, výše je dobrovolná, kdo nechce, neplatí. Vybrané peníze jsou použity na výdaje spojené s masopustní obchůzkou, ale investují se také do úpravy a opravy masek (Zbožňov), na jiné kulturní akce v obci (Borek) nebo konkrétně na pořádání Dne dětí (Horní Jelení), na činnost hasičů (Horní Roveň, Turov). V opačném směru byl zaznamenán případ, že za pohoštění masky dávají domácím upomínkovou drobnost (perníkové srdíčko, hvězdička ze slámy) (Vysoké Chvojno) nebo jim oplácejí koblihami (Dobříkov).

Tanec je stabilní složkou obchůzky ve většině lokalit, bez tance by návštěva v domě v takových lokalitách nebyla plnohodnotná. Určité masky proto podle tradice musí obyvatele domu v tanci provést. K takovým maskám patří mluvčí masek, tanečnice nebo mládenci - tanečníci, jejichž výskyt je v oblasti, jíž se zabýváme, omezen pouze na určitou část území, ženich a nevěsta, mládenec a družička, případně dohazovač. V některých lokalitách je obvyklé, že tančí s paní domu medvěd (Moravany). Další masky tančívají s obyvateli domu příležitostně, tančí spolu nebo s přihlížejícími diváky. Pouze ve větších lokalitách není tanec pravidlem vždy, uplatňuje se jen při některých zastaveních nebo jen při delších zastávkách ve dvorech (Voleč). Obyvatelé každého navštíveného domu si mohou nechat zahrát píseň na přání, jestliže zvláštní přání nemají, volí muzikanti píseň sami nebo se nechají ovlivnit návrhem od přihlížejících, ale dbá se na to, aby hraná píseň byla pro obyvatele navštíveného domu vhodná, aby například odrážela profesi majitele, jeho záliby nebo nějakou jinou spojitost. Tančí se v párech, respektive ve dvojicích, v některých případech vytvářejí masky také kolo (v Předhradí kolem kašny po zahájení obchůzky, v Radčicích u domů). Zcela specifický samostatný tanec provádějí představitelé čtyř turků (vždy dva a dva v kostýmech téže barevné skladby), masek, jejichž výskyt je v oblastí, jíž se zabýváme, omezen pouze na určitou část území. Turci tančí jednak poskočným krokem formou výměn protilehlých tanečníků postavených do čtverce tak, že proti sobě stojí dva stejně barevně oblečení, jednak přísunným krokem v kruhovém držení nebo se poskočným krokem pohybují v kruhu. Není to ale všude pravidlem.

Co se týče masek, jejichž úloha je neřadí přímo mezi obřadníky, vstupující do bezprostředního kontaktu s obyvateli domu, mohou vcházet do dvora a do domu nebo nemusí, záleží na situaci, zda chtějí ochutnat pohoštění nebo domácí poškádlit svým chování, ve kterém je mnoho tradičních momentů. Zvířata porážejí obyvatele domu na zem, kominíci, ale i jiné masky jim začerňují či jinak zmalovávají tváře, další masky, představující řemesla a jiné pracovní profese a služby, nabízejí a předvádějí svou činnost, do čehož obyvatele domu zapojují. Nechybí úsilí konkrétních masek nepozorovaně domácím odnést něco z vybavení jejich příbytku. Většina z těchto projevů se přenáší i na veřejné prostranství se zapojením přihlížejících včetně posádek právě projíždějících vozidel. Vedle pohoštění nabízeného v domech bývá stabilní jevem při obchůzkách možnost občerstvit se prostřednictvím nějaké formy mobilního, atmosféře obchůzky uzpůsobeného zařízení s prodejem nápojů, uzenin i sladkostí. Obecně lze ve skladbě ostatních masek pozorovat jednak skupinu postav dlouhodobě tradičních, zmiňovaných už v pramenech z 19. století, jednak skupinu typů masek, které se ustálily v průběhu 20. století a jsou dnes již pokládány za tradiční a nezbytné, a konečně skupinu variabilní, jejíž figury vznikají z momentálních aktuálních podnětů a nápadů a většinou jsou tudíž jednorázové, nebo které využívají jakéhokoliv karnevalového kostýmu, který má představitel masky právě k dispozici. Specifickou skupinu masek vytvářejí i příslušníci různých zájmových skupin (vojenskohistorické spolky nebo skupiny historického šermu, majitelé historických velocipédů a podobně), kteří mohou v rámci obchůzky uplatnit svou výbavu, související s jejich zálibou. Postavy tohoto typu se většinou chovají při obchůzce důstojně, jedná se tudíž spíše o formu prezentace takového jedince vůči společenství obce než o běžné dovádění, vlastní maškarám tradičním.

O zastoupení dlouhodobě tradičních masek při masopustních obchůzkách byla již zmínka, dodržována je i charakteristika těchto masek, promítající se do kostýmů a chování každé takové masky. Obecně každá tradiční maska představuje určitý typ a jejich kostýmy nejsou jen náhodnou skladbou různých oděvních součástek a doplňků, nýbrž výrazem řady kulturních jevů z různých období. Například ke stabilním znakům mluvčího masek patří kuželovitá čepice nebo různé typy klobouků, přepásání šerpou, odznak moci (hůl, právo) a signalizační nástroj (bič, píšťalka, trubka, startovací pistole), kterým oznamuje přítomnost maškar nebo jím dává maškarám pokyny. Také kostýmy tanečnic a mládenců odrážejí řadu podnětů z různých období a musí splňovat konkrétní pravidla. Analogie z různých kultur napovídají, že smyslem masek je stylizace člověka v bytosti, existující reálně či imaginárně mimo lidskou společnost, ale v představách lidí výrazně lidskou společnost ovlivňující či schopné ji ovlivnit. Jedná se především o zvířata a nejrůznější prospěšné i nebezpečné démony včetně zemřelých předků. Tajuplným dojmem dnes působí například masky z rostlinného materiálu (slamáci, hrachováci), ovšem je třeba si uvědomit, že v minulosti to byl jeden z nejdostupnějších materiálů k výrobě masky, kterým bylo dokonce možno do jisté míry napodobit charakter zvířecí srsti. Také využití různých zbytků kožešin nebo textilií umožnilo vznik působivých kostýmů včetně příznačných atributů, jakými jsou například hole s typickými doplňky, které jsou i dnes srozumitelnými falickými symboly. Na masky tohoto typu se přeneslo například označení židi nebo rasi. Při obchůzce se projevují velice různorodě. Prodávají v domě, co před tím sebrali někde na dvoře, píší na dům různá oznámení, honí diváky. Kostýmy pošité útržky látek či barevného papíru jsou spolu s kuželovitými čepicemi příznačné také pro tzv. ostřížky (vostřížky), strakaté, hadráky, respektive šašky, postavy vyhraňující se pod vícerými vlivy, mimo jiné i divadelními. Jejich příznačnými atributy jsou i dnes dřevěné plácačky (z několikrát proříznutého dřevěného špalíku), jejichž analogie, vyvinuté z krátkých mečíků, fungovaly již v 16. století při italských karnevalech. Tito šašci, vyznačující se svižností a pohyblivostí, mívají své protiklady ve figurách pupkatých v plandavých pestrobarevných oděvech typu overalu, jejich kuželovitá pokrývka hlavy není vyztužena a připomíná frygickou čapku. Do chování zvířecích masek se dosud promítá jejich tradiční pojetí jako plodonosného symbolu, oproti minulosti došlo jen k rozšíření typů zvířecích masek. Samostatnou vrstvou masek jsou figury situační, jejichž prostřednictvím lze satiricky vyjádřit různé jevy v lokální i širší společnosti. Představují obvykle nejrůznější řemesla a zaměstnání, a to nejen kostýmem, ale i vybavením, představují příslušníky národů, sociálních skupin, ale i aktuálně známé osobnosti. Masky tohoto typu vstupují do přímého kontaktu s diváky, především nabídkou a realizací služeb, čímž je zapojují do dění při obchůzce. Vnášejí též do obchůzky situační komiku. Jedná se o skupinu masek otevřenou novým nápadům a aktualizacím, čehož je využíváno k pestré skladbě aktivit včetně připomenutí aktuálních jevů důležitých v celospolečenském měřítku, například výskyt nebezpečí ptačí chřipky (2006) nebo výskyt bakterie listerie v potravinách (2007). Do skladby masopustních maškar pronikly i postavy bájné a pohádkové, ztvárňované nejen na základě obecných představ a tradice, ale i jako konkrétní postavy z oblíbených televizních pohádek. Mezi masopustní maškary vstoupily postavy také z jiných filmových žánrů a v neposlední řadě postavy literární. Lákavým tématem ke ztvárnění jsou televizní reklamy. Svébytnou součástí obchůzek bývají alegorické kompozice s nejrůznějšími zábavnými či aktuálními tématy, označované výstižně výrazem klipy nebo styl masopustu. Po roce 2000 byla takto realizována například filmová témata „Slunce, seno…“, „Mrazík“, „Sněhurka“, „Krkonošské pohádky“ a vyloženě akční obecné téma „Lidožrouti z kmene Bonga Bonga“ (vše ve Volči), ze stylů například „v hlavní roli doktoři“, „kati“, „pípšou“, „upíři“, „Vikingové“ (vše v Malči). Takové kompozice a zdůraznění určitého tématu navazují na scénické masopustní výstupy, obvyklé v předchozích obdobích a přetrvávající nejčastěji ve formě parodické svatby (např. v Semíně v r. 2007), nebo přenášejí na veřejné prostranství karnevalovou stylizaci konkrétního tématu podle vzoru Šibřinek. Oživením klasické formy obchůzky masek jsou také různé atrakce, zajímavosti pro pobavení, přinášející zpětně další peněžní zisk pořadatelům. Jsou připraveny s předpokladem aktivní účasti diváků, jíž masky v některých případech napomáhají, například symbolickým zadržením diváka a jeho odvedením do pojízdného erotického salónu nebo do pojízdné šatlavy, výzvou k využití pojízdné střelnice nebo kola štěstí a nejčastěji nabídkou občerstvení z pojízdné udírny nebo výčepu. Ojediněle se vyskytuje i atrakce pojízdného „omlazujícího“ větrného mlýna, který přemílá ženy na mladice (Roudnice).

Po obejití trasy obchůzky, přerušeném pouze společným obědem v hostinci, se masky shromaždují na zvykem ustáleném místě v obci. V některých lokalitách zde dochází k losování tomboly, na kterou byly v průběhu obchůzky prodávány losy. Většinou alepo shromáždění masek následuje dříve zmíněná symbolická poprava. Jak bylo řečeno, obětí se stává kominík (Míčov, Třebosice, Veselí), medvěd (Horní Bradlo, Krakovany, Litětiny, Maleč, Prosetín, Předhradí, Radčice (pokud se neporáží kobylka), Semín, Vepříkov, Voleč, Žlebské Chvalovice) nebo kobylka (Radčice (pokud se nestřílí medvěd), Rosice, Včelákov). Výjimečným aktem bylo na základě souzvučnosti různých významů slova „basa“ pochovávání basy lahvového piva v Dobříkově (2007), v následujícím roce zde ale pochovávali symbolickou basu z papíru. V některých lokalitách předchází soudu zapálení ohně na prostranství (palivem je sláma), kolem něhož masky tančí, a to před vykonáním popravy (Radčice, kde je přítomen i prvek tzv. zadupávání ohně formou jeho přeskakování a posléze udupávání maskami turků) nebo po vykonání (Předhradí). Poprava následuje po příkazu, vysloveném mluvčím masek, nebo poté, co mluvčí přečte veršovanou obžalobu. Oběť je symbolicky zastřelena z dřevěné pušky hajným (ve Volči vojenskou eskortou), v některých případech je symbolicky sťata řeznickou sekyrou řezníkem nebo je poražena rasem (Předhradí, Radčice, Včelákov). Poté, co je oběť maskami oplakána, je položena na ozdobený žebřík, řidčeji na nosítka nebo je prostě uchopena, a odnášena za zvuků smutečního pochodu před hostinec nebo do hostince. Někde dochází nad obětí k dalším ceremoniím, jako je lékařské ohledání či poslední pomazání nebo dokonce dělení oběti prostřednictvím žertovného testamentu. Nakonec ovšem následuje kříšení, kterému úspěšně napomůže stopečka s alkoholem. Oživení oběti je důvodem k velikému jásotu všech přítomných. Následuje závěrečný tanec masek, případně se navrací vláda nad obcí zpět do rukou starosty (Roudnice) nebo se obchůzka uzavírá závěrečnou řečí mluvčího masek (Veselí). Masky se pak odebírají na společné posezení a večeři, dle podmínek v obci do hostince, kulturního domu, do hasičského domu či na obecní úřad a mohou se odmaskovat. Konzumují se též dary obdržené po domech.

Jen málokde se večer ve vhodném sále nekoná ještě taneční zábava. Nazývá se prostě Masopustní zábava (Roudnice, Třebosice), Maškarní zábava, (Maleč, Veselí), nebo také Masopustní taneční zábava (Krakovany), Maškarní bál (Žlebské Chvalovice), Maškarní ples (Míčov, Okřesaneč), Šibřinky (Holice), Maškarní karneval (Horní Bradlo), Masopustní diskotéka (Horní Ředice (s tombolou)), Maškarní diskotéka (Včelákov). Účastníci obchůzky bývají na ni přítomni buď již bez kostýmů nebo i v kostýmech, kdy odloží pouze některé doplňky (Voleč), případně jsou masky na zábavě již zase jiné, v karnevalovém duchu. Hudba hrající na večerní zábavě bývá rozšířeným obsazením skupiny hrající při obchůzce (Žlebské Chvalovice), zpravidla však jde již o jiný typ kapely s charakterem, umožňujícím hrát různorodé hudební styly, popřípadě bývá zábava provázena pouze reprodukovanou hudbou. Někde hudba hrající při obchůzce zahraje pouze při posezení po skončení obchůzky několik skladeb a při zábavě zní jen hudba reprodukovaná (Voleč). V jiné obci hraje pro starší občany hudba v budově obecního úřadu lidové melodie a střední proud, zatímco pro mladé hrají v hostinci reprodukovanou modernu (Horní Ředice). Jsou ale také lokality, kde se večerní zábava v den masopustní obchůzky nekoná, obvyklé je pouze posezení s večeří. Většinou je tomu tak proto, že masopustní zábava se uskutečňuje v jiném termínu v průběhu masopustního období, obvykle ve formě maškarního plesu, respektive karnevalu (Dolní Jelení, Dolní Ředice, Prosetín, Zbožňov).

Shrnuli jsme si fakta, příznačná pro charakter masopustních obchůzek maškar ve východním Polabí a v přilehlé části Železných hor na počátku 21. století. Tyto obchůzky vycházejí z místní tradice, rozvíjené obecně dostupnými informacemi o masopustních obyčejích jen v míře, která nevybočuje z lokálně zažitých forem. Jedná se zejména o četnější využívání masek z rostlinného materiálu v Polabí, kde takto zhotovované kostýmy v průběhu 2. poloviny 20. století prakticky vymizely, přičemž znovuzavádění takových kostýmů vychází z forem, inspirovaných vesměs maskami z území Železných hor, které se zejména od 80. let začaly prezentovat i ve sdělovacích prostředcích. Masopustní obchůzky jsou na území východního Polabí a přilehlé části Železných hor nejen přirozenou součástí společenského života obyvatel sídel, ve kterých se takové obchůzky konají, ale přitahuje i občany z okolí. I když se případy přerušení déle trvajících sérií obchůzek vyskytují, od roku 1990 narůstá počet takových lokalit, ve kterých dochází ke konaní masopustních obchůzek pravidelně bez delších prodlev. I u větších sídel je patrná snaha dostát zažitému modelu obchůzky a neomezovat se pouze na pasivní prezentaci masek formou jednoduchého průvodu.Účastníci se na obchůzkách podílejí sice s vědomím jisté lukrativnosti podniku pro pořádající organizaci, ale především pro vlastní pobavení a realizaci. Ostatní obyvatelé přijímají příchod účastníků obchůzky do svého domu jakožto akt určitého výrazu sounáležitosti se společenstvím obce a jakožto připomínku určitého úseku v ročním cyklu. Pozdrav mluvčího masek: „Rok s rokem se sešel, jsme tu zas!“ vyznívá v prospěšnou jistotu stálého koloběhu a opakování situací, kdy každý, kdo se neuzavírá, je alespoň na chvíli středem pozornosti a kdy i ten, co se přišel jenom podívat, se může naplno oddat jisté euforii ze samozřejmosti všeho toho dění plného fantazie, tvůrčí invence, kladných emocí, gurmánských požitků a svázanosti s čímsi těžko popsatelným, co je však mentalitě přítomných lidí velmi blízké. Ti ne vždy mají vhodná slova k tomu, aby vystihli, co se vlastně při masopustní obchůzce děje. „Nutno vidět,“ řeknou například a mají pravdu. Sebepodrobnější popis je jen popisem. Síla prožitku v centru dění je nesdělitelná.

Text vznikl na podkladě literárních, rukopisných a elektronických pramenů a z výsledků terénního výzkumu, jehož důležitou složkou byl autorce vedle vlastního pozorování jevů i dotazníkový průzkum v příslušných obcích. Kurzívou jsou proloženy autentické slovní výrazy a citace.

Autorka vděčně děkuje ochotným respondentům:
Václavě Volšičkové z Borku, Josefu Rambouskovi z Božce, Ladislavu Bažantovi z Dolního Jelení, Ditě Hálové z Dolních Ředic, Ing. Josefu Blažkovi z Horního Bradla, Antonii Benešové z Horního Jelení, Václavu Bažantovi z Horních Ředic, Josefu Polákovi z Krakovan, Ing. Karlu Musílkovi z Malče, Václavu Svobodovi z Míčova, Vlastě Jiroutové z Moravan, Jindře Puskásové z Okřesanče, Petru Zaninovi z Proseče – Záboří, Michalu Vítovi z Prosetína, Ireně Čápové z Předhradí, Jarce Sodomkové z Radčic, Janě Rejlové z Roudnice, Janu Konvalinkovi z Třebosic, Janu Kozáčkovi z Turova, Jaroslavu Zavřelovi ze Včelákova, Ing. Jaroslavu Stehnovi z Vepříkova, Jitce Danihelkové z Veselí, Janě Kratochvilové z Volče, Členům Klubu důchodců z Vysokého Chvojna, Ivaně Danielkové ze Zbožňova, Pavlu Bezděkovi ze Zbožňova, Františku Macháčkovi ze Žlebských Chvalovic.

Text je zkrácenou a zjednodušenou verzí stejnojmenného článku. V plném znění je článek uveřejněn v 15. čísle Východočeského sborníku historického (vydává Východočeské muzeum v Pardubicích) z roku 2008. Plné znění obsahuje rozsáhlý poznámkový aparát, přílohu s typologickým přehledem masopustních masek, uplatňujících se v současnosti při tradičních obchůzkách maškar v uvedené oblasti, ukázky autentických slovesných projevů při těchto obchůzkách a přílohu obrazovou.

PhDr. Hana Vincenciová

Zaujal Vás tento příspěvek? Chcete se k němu vyjádřit? Využijte prosím složku Kontakty